Hry na hrdiny .cz

Hrát si na hrdiny
Publikováno: Pátek, 28.01. 2005 - 00:00:00
Téma: Hry na hrdiny


Komunity hráčů her na hrdiny na internetu mně mnohdy připadají uzavřené, lidé se mezi sebou znají a všichni mluví profesní rpg mluvou. Dotaz neznalého člověka je mnohdy terčem posměchu, viz napřiklad "Dotazy blbé a blbější " přímo na stránkách samotného Altaru. Tady bych si přál, aby tomu tak nebylo. Chtěl bych zde najít i lidi, co o hrách na hrdiny zatím jen slyšeli a zajímalo by je, se o tomto dozvědět něco víc. Proto jsem se rozhodl vám zde přinést reportáž od jednoho člověka, co si šel zahrát na hrdiny poprvé.

Autor: David Povolný

  Je to pokoj jako každý jiný. Úplně normální postel, úplně normální knihovna, hranatý stůl se čtyřmi rohy, na něm trochu jídla a pití a kolem dokola pět celkem normálních kluků. Kdo by je ale chvilku poslouchal a nepatřil mezi „zasvěcené“, asi by si pomyslel, že přiletěli z nějaké hodně vzdálené planety.
  Vulgární nadávky na adresy jakýchsi podivných osob s exotickými jmény a bojové výkřiky se mísí s nesrozumitelnými číselnými údaji a jásotem nad úspěšným hodem podivnou kostkou s deseti stranami. Sem tam si někdo něco poznamená do svého bločku nebo prostě na list papíru a mezi tím na sebe všichni kříčí, hadají se, plánují, diskutují a nadávají.
  Pro vnějšího pozorovatele na první pohled celkem nuda, ale v hlavách těchto náruživých hráčů Dračího doupěte se odehrává skutečné dobrodružství se vším všudy: Nebezpečné bojůvky, záludní nepřátelé, hluboké lesy, podivná monstra, okouzlující krásky, ale i utrpení a bolest, láska i nenávist, touha po pomstě a ještě mnohem víc ...

 
  Jsou asi tři hodiny odpoledne a já přemýšlím doma před zrcadlem, co si asi tak vzít na sebe, když si jdu „hrát na hrdiny“. Skupinka, která mi dovolila, abych se na ně přišel podívat, hraje Dračí doupě (dále jen Drd). Je to hra s fantastickou tématikou – tzn. draci, upíři, meče a kouzla - a já nemám doma žádný příhodný kostým. Ostatně bych si i na ulici připadal trapně. Na sako to také nevidím, takže nakonec volím obligátní černé džíny a modrou džínovou bundu – snad nebudu moc vyčnívat.
  Za pět minut už běžím na tramvaj. Hrát se má u jednoho z hráčů doma. Jmenuje se Kuba a je taky jediný, se kterým jsem se zatím viděl. Jedu za ním přes celé město a docela dlouho mi trvá, než podle adresy najdu, kde bydlí. Nakonec přicházím těsně před čtvrtou, kdy se má začít hrát. Kuba mi s úsměvem otevírá dveře od domu a vede mě nahoru do třetího patra a pak do bytu svých rodičů, kde zalézáme do jeho pokoje. Vydechnu si úlevou, když zjistím, že všichni čtyři kluci, kteří tu sedí, včetně Kuby vypadají úplně normálně a civilně jako každý druhý na ulici – žádné kostýmy a žádné meče u opasků. Dokonce i Kubův pokoj vypadá jako pokoj běžného vysokoškoláka – spousta knížek, počítač, hi-fi věž a samozřejmě nepořádek.
  Jeden po druhém se mi představují - Kubovi je 20 let a studuje historii a češtinu. Podobně jsou na tom i ostatní hráči - Honzovi alias Všeťovi je taky 20 a studuje management cestovního ruchu, Michal alias Šimon je také čerstvý ex-teenager a studuje sociologii a Radkovi alias Rejdymu je také 20, ale je propadlík, který opakuje 4. ročník gymnázia.
  Všichni sedíme uprostřed celkem slušného svinčíku, ale věřím, že je tu jen proto, že jsem Kubovi při našem prvním setkání řekl, aby všechno dělali, jako bych tam nebyl (i když kvůli mně by asi stejně neuklidili). To stejné jim ještě teď všem připomínám: „Všechno jako bych tu nebyl. Jenom se nezlobte, kdybych vám do toho občas vstoupil a zeptal se na něco, čemu bych třeba nerozumněl. Ale nebudu to snad dělat moc často, pravidla jsem četl.“
  A je to skutečně pravda. Nad základními pravidly Dračího doupěte jsem strávil pár večerů a opravdu jsem si potom myslel, že budu všemu perfektně rozumět.
  Říkají mi, že se ještě čeká na jednoho opozdilce, který však několik minut nato doráží. Jmenuje se David a je z nich nejmladší - je mu 19 a studuje společně s Kubou historii a češtinu. Podám si s ním ruku a pak už se všichni kluci sesedají do kroužku. Odbývají několik soukromých hovorů (různé párky se znají už od základní školy nebo aspoň z gymnázia), chvilku si povídají o filmech, co jdou právě do kin a které už mají dávno stažené z internetu, a pak se pomalu připravují na hru.
  Celý princip této „hry na hrdiny“ je založený na lidské představivosti a fantazii. Na začátku všeho se sejde patra lidí a určí, kdo z nich budou hráči a kdo bude tzv. pánem jeskyně (dále jen PJ – čti „Pídžej“) - de facto vypravěčem a průvodcem hrou. Každý hráč si pak zvolí postavu, v jejíž kůži bude ve hře vystupovat: Vybere si rasu – většinou nějakého elfa, trpaslíka, hobita nebo barbara - a potom povolání – válečníka, kouzelníka, zloděje, hraničáře apod. Pomocí číselných koeficentů určených dle klíče daného zvolenou kombinací rasy a povolání se určí vlastnosti dané postavy jako je síla, obratnost, inteligence apod., a hra může v podstatě začít.
  Pán jeskyně začně vytvářet příběh. Zasadí postavy do nějakého prostředí zadá jim nějaký úkol a hráčí říkají, jak jednají jejich postavy a PJ na základě tohoto jednání posouvá příběh dopředu. Jak se děj dále rozvíjí, postavy získávají zkušenosti a jejich schopnosti se dále zlepšují.
  K této skupince jsem podle všeho přibyl v poměrně zajímavé, ale složité fázy hry. Hned na úvod mě proto trochu uvádějí do situace, abych se v tom zorientoval. Živě mi popisují obsah několika posledních her a kříčí přitom jeden přes druhého. Rejdy říká, že všichni ostatní „sou lamy“ a že všechno zařizuje on. Dva válečníci - Kuba a Všeťa - si stěžují, že to na nich je vždycky udržet různé příšery daleko od slabého hraničáře (Rejdy) a kouzelníka (David) a že „slávu“ pak za ně slízne někdo jiný. A kouzelník si stěžuje, že on jenom pořád na všechny sesílá „rychlost“ (to je nějaké urychlující kouzlo), za které má on sám jen málo zkušeností, ale všem to dost klíčovým způsobem pomáhá v boji a zkušeností mají víc.
  Ne že bych jim moc rozuměl, ale říkají to skutečně rozezleně, tak jim aspoň věřím, že jejich problémy jsou opravdu závažné a předstírám, že všechno bezpečně chápu.
  Říkají, že jejich postavy jsou už na 9. úrovni (Rejdy zdůrazňuje, že ON už je na desáté), což mi sice zase tak moc neřekne, ale podle toho, co jsem četl v pravidlech, je to na poměrny Drd asi poměrně zkušená družina (hrají spolu už několik let) s velmi bohatou minulostí, o níž mi hráči s velkým nadšením a velice barvitě vykládají. Zase překřikují jeden druhého, každý chce přijít se svou historkou a s tím, co jeho postava úžasného a hrdinského vykonala, popřípadě co někdo jiný náramně zvoral, a vůbec vypadají, že jsou moc rádi, že se můžou pochlubit někomu cizímu, koho to zajímá. Za chvíli se v líčení šílených bitek a napínavých dobrodružství plných únosů, přepadů a mozkomíšního moku začínám trochu ztrácet, ale už z toho, jak mi popisují své postavy, začínám pomalu chápat, že tihle kluci Drd asi neberou tak smrtelně vážně, jak by se dalo čekat nebo jak o tom člověk čítává.
  Když je žádám, aby mi jeden po druhém popsali svou postavu, začíná Kuba. Jeho postava je barbar, povoláním mech-warrior, což v praxi znamená, že je něco jako bojový kouzelník. Může trochu kouzlit – např. zvyšovat rychlost svého útoku či magicky posilovat účinnost zásahu, ale kromě toho je také normální bojovník cvičený v boji s velikým obouručním mečem. Jeho postava se jmenuje Inuterus Volacus (!), pochází odněkud z tvrdé Divočiny a neumí moc jezdit na koni, protože je hrozně velký a neohrabaný. Jako doprovod si vycvičil jednoho černocha, kterému nikdo neřekl jinak než Negr a věčně byl v družině používán jako obětní beránek. Není proto divu, že už je mrtvý. Kuba při zmínce o něm poněkud ironicky zamáčkne slzičku.
  Rejdyho postava je sličný elf povoláním hraničář specializující se na boj s lukem. Umí léčit zranění a nemoci, stopovat zvířata nebo s nimi rozmlouvat, umí ochraňovat před nepřízní počasí nebo na sebe vyvolat magický štít a mnoho dalšího. Jmenuje se Vitalgas Naesersis (!) a pochází z Hyperboreie. Všichni na něj pořád nadávají, protože bojuje střelbou na dálku, vůbec nepříchází do kontaktu s nepřáteli a všechno za něj, cituji, „odserou“ válečníci. Přesto je ale klíčovou postavou družiny. Jako doprovod má mladou elfku hraničářku, která je také jeho, slušně řečeno, sexuální partnerkou (oni jí říkají „pichna“).
  Všeťa je barbar válečník specializující se na šerm jedenapůlručním mečem bastardem. Umí rychle a obratně útočit, dokáže útočníkův útok obrátit proti němu a výborně jezdí na svém válečném oři, který se přiléhavě jmenuje Kůň. On sám se jmenuje Crim-Con a pochází ze šlechtického rytířského rodu ze země Arnoru. Je strašně škaredý, a proto pořád nosí velkou rytířskou helmu, aby se ho nikdo nelekl. Sundává ji, jenom když vyhrožuje nějakému zajatci (většinou malému rozklepanému skřetovi). Doprovází ho o něco slabší válečník, kterého si sám vycvičil, ale má šanci stát se lepším než on sám, takže mu nikdo neřekne jinak než Souška nebo Suchar.
  David je elf kouzelník. Dokáže metat blesky a ohnivé koule, zneviditeňovat sebe i ostatní, přesouvat se na dlouhé vzdálenosti jakýmsi hyperprostorem, měnit svoji podobu a mnoho dalšího a na rameni mu věčně vysedává kouzelný havran, který se prý jmenuje Kunda (proč, to mi nechtěl říct, že prý to takhle bude čtenářům znít záhadněji). On sám se jmenuje Lothair (jako že má hodně vlasů) a pochází z projasněného Sedmiříčí, což je elfí království. Doprovází ho jeho manželka, elfka hraničářka, které, přestože je opravdu žena, říká Karel (opět mi neřekl mi proč, ale prý to má něco společného s jeho utajenými tužbami). Věčně pokuřuje dýmku (tedy jeho postava) a velice se rád se zadumaně opírá o svoji sukovitou hůl. Inspiraci Tolkienovým Gandalfem David s úsměvem odmítnul.
  Někomu to možná připadá šílené, ale přesně v tyto bytosti se skupinka hračů tvořená víceméně vysokoškolskými studenty na několik hodin každý týden v pátek promění, aby prožila další dobrodružství v báječném, fantaskním světě, jenž řídí ze svého vypravěčského postu PJ Šimon. On sám se děje samotného osobně nijak neúčastní, nepředstavuje žádnou konkrétní postavu v příběhu - je prostě tím, kdo stojí za vším. On vymyslel svět, ve kterém se postavy pohybují, on řídí ostatní postavy a různé nestvůry, které postavy hráčů potkávají, a on je ten, kdo vymýšlí zápletky a různým způsobem komplikuje postavám život.
  Družina se momentálné nachází na malém sopečném ostrově, kde od místního domorodého kmene ukořistili kouzelný krystal, se kterým se chystají prchnout k moři, kde na ně už má čekat rybařská loď, aby je odsud dostala. Všichni jsou dost vyčerpaní po dlouhém boji a Rejdyho postava – hraničář Vitalgas Naeserisis - je dočasně oslepený, protože se ocitl uprostřed výbuchu, který sám způsobil, aby zachránil celou družinu z téměř prohraného boje.
  Když slyším jejich výprávění, trochu mi to připomíná nějakou jednoduchou fantasy knížku a když to i nahlas říkám, PJ přitakává, že inspiraci pro vytváření svého příběhu si bere právě z fantasy knih a různé mytologie, kterou velmi rád čte. Hlavně se odvolává na Tolkiena, ale připouští i počítačové hry s fantasy tématikou a chlubí se i znalostí řady historických reálií, které ve hře může zúročit.
  „Proti knížkám nebo předprogramovanejm hrám má ovšem Dračí doupě jednu výhodu,“ vstupuje do toho David. „Děj není přesně danej dopředu. Nikdo se nemůže podívat na konec knížky nebo si přečíst návod ke hře, protože v téhle hře podobně jako v životě, není daný nic dopředu. Nikdo neví, co bude za pět minut.“
  „Jasně,“ přikyvuje na to PJ Šimon. „Když vymýšlím příběh, spoustu toho mám připravenýho dopředu, ale musím během hry i dost improvizovat. Tady ti šoupci,“ ukazuje na usmívající se hráče, „si pořád dělají, co chtějí, a někdy mám strach, že mně obrátí celej svět na ruby. Občas si něco připravím a pak to musím celý zahodit, protože prostě udělaj něco naprosto nepředvídatelnýho nebo se určitá situace prostě vyvine nějak jinak, než jsem si plánoval.“
 
  To už se ovšem PJ pohodlně usadí ve svém křesílku a začne popisovat aktuální situaci. Hra opravdu začíná: „Šlapete hustým pralesem po té svojí staré prosekané cestě a po několika hodinách procházíte na druhou stranu k moři. Je poledne, sluníčko svítí, ptáčci zpívají ... “
  „Best day to commit a suicide,“ řekne David anglicky a sám se zasměje svému vtipu.
  „Loď nikde nevidíte,“ dodá Šimon – myslí tím očekávanou rybářskou bárku.
  „Tak já se vykoupu – už musím smrdět jak fena - a pak si du zarybařit,“ říká David s úsměvem coby čistotný a sličný elf.
  „To já se koupat nepotřebuju,“ řekne pohrdavě Všeťa jako správný, smradlavý barbar zakutý do svého brnění, které už týdny nesundal.
  „Děláte něco speciálního?“ ptá se PJ, který očividně chce posunout dej dopředu.
  „Vezmu svůj obouručák a taky du chytat ryby,“ řekne Kuba a všichni se zasmějí. Chvíli mi trvá, než vtip pochopím – ten „obouručák“ je obouruční meč.
  Rejdy nic neříká. Je trochu uražený, protože si ho ostatní pořád dobírají pro jeho oslepnutí. „Nic si z toho nedělej,“ říká mu ironickým tónem Všeťa. „Až se bude bojovat, vždycky tě natočíme správným směrem, abys mohl střílet.“
  „Prostě čekáme, až se objeví loď,“ řekne David.
  Šimon pokračuje: „Za několik hodin flákání vidíte na obzoru loď.“ Všichni hráči trochu zpozorní a ze svých pohodlných póz se trochu nachýlí ke stolu uprostřed. PJ pokračuje: „Loď se blíží ke břehu asi sto metrů nalevo od vás. Poznáváte rybářskou bárku, kterou jste sem připluli, ale na palubě vídíte ještě několik dalších mužských postav.“
  „Ááá, už je to tu,“ přikývne Všeťa. Všichni totiž trochu čekali, že potkají cizí družinu. Kouzelný krystal, pro který se na ostrov vypravili, je oblíbenou atrakcí různých výprav.
  „Rychle se stáhneme do lesa a počkáme, až se vylodí,“ řekne David a rozhlédne se po ostatních, jestli s tím souhlasí. Nikdo nic nenamítá. „A posílám Kundu, aby se koukla, co je to za čuráky,“ říká David, aniž by hnul brvou – mně ovšem vůbec nedochází, co chtěl tou větou proboha říct. Až když se ke mně Rejdy nakloní, aby mi vysvětlil, že Davidova postava -kouzelník Lothair - má s havranem telepatické spojení, a kouzelný krkvec tak může na dálku předávat informace, mi dochází, že ta „Kunda“ je již zmiňované havranovo jméno a ti „čuráci“ bude asi ta nepřátelská družina.
  PJ následně popisuje, co havran vidí, a postavy zjištují, že je to po zuby ozbrojená devítičlenná banda, s níž by se při kontaktu pravděpodobně nevyhnuli boji.
  Hned nato se rozpoutá mezi hráči, respektive mezi postavami vzrušená debata. Přijímají sdělenou skutečnost od PJ a hned o ní nahlas uvažují a hádají se, jako by šlo o skutečný problém. Pokřikují na sebe, že tohle řešení je úplná „kokotina“, pak zas, že tohle by šlo, vzájemně se osočují, přesvědčují druhé o správnosti svého nápadu, prohlašují, že ta cizí družina jsou určitě jenom „nějaký lemry“ apod.
  Po krátké hádce, zda-li zvolit frontální útok či noční přepadení („Uškvaříme je hned nebo až potom?“) nebo se pokusit dohodnout („Třeba sou úplně blbí!“) docházejí k nebojovému řešení s využitím kouzelníkových schopností, protože s vyřazeným hraničářem, který by je nemohl podpořit střelecky a ani by nemohl léčit jejich zranění, by byl otevřený boj až příliš riskantní a noční přepad by se také díky cizímu kouzelníkovi nemusel vyvést.
  Nakonec se po několika peripetiích s náročnou teleportací části družiny a tajnou dohodou s kapitánem lodi úspěšně dostávají všichni na bárku. Ale přece dochází k menší potyčce. Všeťa zrovna popisuje, jak nakládá svého koně na loď ve skryté zátoce, kam kapitán tajně zajel, když mu PJ vpadne do řeči a řekne, že z lesa vybíhají dva cizí válečníci, které se jim asi ani přes falešnou stopu nepodařilo setřást.
  Hráči začnou spekulovat, zda se neobjeví i zbytek cizí družiny a jak mají jednat, ale PJ je nutí rozhoudnout se rychle. Dávají se do boje na dálku, aby mohli co nejrychleji odrazit od břehu, kdyby dorazil zbytek nepřátel. Kouzelník-David vykřikne něco jako: „Já je usmažím.“ a šermíř-Všeťa bere své oštěpy. Kuba-bojovník si zatím dělá srandu z hraničáře-Rejdyho, že ho natočí správným směrem, aby mohl střílet. To už začíná boj. Jsem napjatý, co to přesně bude a pak prožívám trochu zklamání, když zjišťuji, že to celé bude o hodu kostkou. Hráči ale nevypadají méně vzrušeni. Do velké míry zde rozhoduje prvek náhody, i když svou roli zde hrají v případě kouzelníka jeho magické schopnosti a v případě válečníků pak kvalita zbraně a vlastnosti jako síla či zručnost. Na kostce však ulpívá poměrně velký význam, a tak všichni opravdu jásají, když se jim podaří dobrý hod, který se projeví tím, že se protivník zhroutí do louže vlastní krve.
  Systém na mě působí poměrně sloužitě, ale hráči mě ujišťují, že je to „hrozně jednoduchý a logický“ a jejich boje jsou skutečně poměrně krátké, takže to asi bude přece jen otázka zvyku. Hráči prostě párkrát hodí kostkou, PJ párkrát hodí kostkou, zařvou na sebe vzrušeně nějaká čísla a každý si pak buď naštvaně nebo radostně něco poznamená do svých papírů a takhle to probíhá pořád dokola až je jeden z účastníků nadobro vyřazen z boje, nebo jak mi šeptá David: „Až je z něho mrdvola.“(A to není přepis).
  V podobném duchu pokračuje hra ještě několik hodin až asi do desíti večer. Plaví se na blízký ostrov, kde tráví noc v hostinci a jsou přepadeni bandou japonských samurajů, které s drobnými obtížemi porážejí, vykrádají zpustošený hostinec, Kuba – totiž jeho postava – znásilňuje nějakou slečnu na ulici a pak míří na hlavní ostrov zdejší souostroví, aby zúročili své úlovky. Zde se hráči rozhodnou hru utnout, aby pokračovali zase za týden a teď se pomalu chystají přesunout někam „na jedno“ do hospůdky jen kousek odtud. Nabízejí mi, abych šel s nimi, a já si říkám, že jim konečně budu moci položit nějaké otázky, abych si ujasnil některé nejasnosti, takže s radostí přijímám.
 
  Kolem čtvrt na jedenáct přicházíme do hospody, usazujeme se na přecpané zahrádce a oba válečníci, kouzelník i hraničář s PJ-em si jeden po druhém objednávají černé pivo u poněkud přiopilého vrchního. „To je príma na kozy,“ směje se David a hladí se po svém takřka propadlém hrudníčku, když vidí, že se na jejich objednávky černého moku netvářím příliš vstřícně. Ale nakonec si dávám také jedno, abych zapadl, přestože moje představa o tom, co je to pivo je malinko jiná. Ani se nemusím začínat moc ptát a hráči mi sami začínají vysvětlovat svoji představu o tom, co to vlastně Dračí doupě je.
  Drd má proti jiným hrám tu obrovskou výhodu, že když už alespoň přibližně znáte pravidla, nepotřebujete k hraní takřka nic kromě vlastní fantazie. Chce to jenom tužku a papír, pár kostek, hodně času, partu kamarádů, dost jídla a pití a může se hrát.
  Podobných typů her u nás existují desítky a po světě ještě víc. Od universálních systémů přes fantastické až po hypermoderní. U nás je jednou z nejrozšířenějších „her na hrdiny“ právě Drd, i když mu jistě v mnohém šlape na paty Shadowrun a další. Dračí doupě však podle některých odhadů hrají s různou frekvencí až desetitísíce lidí, což pravděpodobně ještě na dlouho bude bezkonkurenčně největší počet hráčů.
  Drd vzniklo jako svého druhu první „hra na hrdiny“ u nás, a to v roce 1990. Vycházela přitom z jiných zahraničních vzorů - pochopitelně podstatně starších a propracovanějších (především ze světoznámeho „Advanced Dragons&Dungeons“) - a od té doby už u nás vyšlo několik edicí těchto pravidel, která vycházejí na několika stupních pokročilosti, podle toho pro jak zkušenou družinu či pro jak komplikovaný svět pána jeskyně slouží.
  Podle toho, co do mě však hrači v hospodě hustí, se dozvídám, že pravidla jsou pro ně do velké míry spíše terčem posměchu a částečně strojeného opovržení. Přebírají jen některé části originálních pravidel a o většině předepsaných postupů se vyjadřují v tom smyslu, že jsou překombinované a příliš komplikují hru, takže ji staví na hranici hratelnosti. Sami hráči se dokonce tváří, že vymyslet vlastní jednoduchá pravidla k podobnému typu hry není zas tak složité, když má člověk přibližnou představu, jak na to, a nepotřebuje číselnými údaji vyjadřovat každou “píčovinu“, jak to podle nich dělá originální Drd.
  Šimon s Davidem a taky Kuba s Všeťou si dokonce svoje vlastní pravdila kdysi na základní škole vymýšleli, a to jen na základě toho, že jen přibližně tušili, co Drd a jemu podobné hry představují.
  „Je to vlastně hodně podobný gamebookům,“ říká Všeťa. Jen na vysvětlenou: Gamebooky jsou zvláštním druhem knihy, kterou čtete a v určitém momentě vám kniha nabídne nějakou volbu a podle toho se pak příběh vyvíjí dál. Všeťa pokračuje: „Konkrétně my s Koubou jsme se k Drd přes gamebooky vlastně dostali. Slyšeli jsme o Dračím doupěti z různejch zvěstí a věděli jsme, že je to něco jako gamebook jenom s tím, že tam není člověk omezenej možnostma, který jsou napsaný v knížce. No a tak jsme si vytvořili svoje vlastní pravidla. Až mnohem později jsme se dostali k opravdovýmu Dračímu doupěti.“
  David s Šimonem hrají Drd nejdéle ze všech. Oba se o něm doslechli někdy ve 4. třídě na základní škole a přes vlastní pravidla se dostali až k těm opravdovým, které si však dále upravovali a zjednodušovali k větší hratelnosti. Rejdy zkoušel Dračí doupě už také na základní škole, ale opravdu ho začal hrát až na gymnázium právě s Šimonem a Davidem.
  Jejich družina vůbec prošla zajímavým vývojem a vystřídalo se v ní mnoštví hráčů a proběhla také změna pána jeskyně. Dlouhá léta byl pánem jeskyně David, ten se ovšem podle vlastních slov po tvůrčí stránce vyčerpal a s novým světem a příběhem přišel Šimon, v jehož světě hrají již přes 2 roky.
  Obecný přístup všech členů party ke hře je velice podobný. Hru berou jako zábavu a sami přiznávají, že často si při hře spíš pěkně „pokecají“, než že by těch několik hodin týdně strávili skutečným hraním. Všeťa doslova říká: „Hraní dračáku je dobrá příležitost pro partu lidí, jak se sejít a bez chlastání si dobře popovídat, pobavit se a ještě si zahrát zajímavou hru ... a pak jít chlastat.“ Na to se všichni rozesmějí a přihnou si svého černého moku.
  Skutečně už při prvním pohledu na tuhle partu kluků je jasné, že hra je hodně o tom, že se sejde banda kamarádů, kteří tak mají záminku, proč spolu trávit několik hodin týdně, a dobře čtvrtinu času pak místo hry řeší něco zcela jiného - od osobních zažitků přes hudbu a filmy a jiné kulturní události, po oplzlé vtipy a školní problémy, až k téměř odborným debatám o historických reáliích.
  Hráči výrazně upřednostňují Dračí doupě před počítačovými hrami. „Tahle hra je hodně o kontaktu s lidma,“ říká Všeťa. „Rozvíjí to představivost, logický myšlení, taktiku, navíc se dotýkáme těch už zmiňovanejch problémů z historie, kterejm tady Kuba, David i Šimon dost rozumí a já si z toho fakt něco odnesu.“
  „Je to taky dobrej způsob, jak realizovat nějaký svoje skrytý touhy,“ říká Šimon. „Třeba vyběhnout tady na ulici a useknout někomu hlavu dvoubřitvou sekerou, to by v našem světě nešlo. Ale v Drd to udělat můžeš, ale to je samozřejmě jenom příklad,“ usmívá se Šimon a nakonec dodává, že to bych si psát nemusel. Zní to opravdu jako trochu přitažené za vlasy -opravdu nevím, kdo touží po tom vyběhnout ven na ulici a někomu useknout hlavu - ale asi je opravdu lepší odbýt si to v Drd, než to udělat doopravdy.
  „A jak ty si vlastně prožíváš hru?“ ptám si Šimona. „Ty jako PJ si tak moc nezahraješ, ne?“
  „Je pravda, že já spíš vymýšlím zábavu pro ty ostatní, ale i to je jistej druh zábavy a navíc já ovládám všechny ty postavy a příšery a celej ten svět kolem, takže si taky hraju – trochu jinak, ale hraju. Ale je pravda, že občas mám pocit, že se baví spíš hráči než já. Na druhou stranu mi dělá docela dobře chystat jim různý nástrahy a dělat jim naschvály a mám radost, když si mi něco podaří, ale pak mě zase mrzí, když to přepísknu. Žejo - já jako PJ dávám dohromady reálie, postavy, příšery, zbraně a celej příběh a stojím vlastně za vším a všechno vím, ale mým cílem není postavy pozabíjet, já nehraju proti nim – já jim prostě poskytuju herní zážitek a vždycky jim nechávám možnost z nějaké vážné situace určitým způsobem vyváznout. Pokud teda neudělaj úplnou kravinu – pak mají smůlu.“
  Na moji otázku, zda může hra způsobovat nějakou zavislost či být únikem z reality, se všichni jen shovívavě usmívají. „To je blbost,“ zakroutí hlavou David. „To se ti stane spíš u té počítačové hry nebo u nějakejch automatů. Tam je ten člověk sám jenom s tím počítačem, je odtrženej od reality. Ale tady na tom dračáku, to jsou všechno lidi. Sice si tady hrajeme na nějakej fikční svět, ale nikdo z nás to tady nebere tak smrtelně vážně, aby opravdu uvěřil, že je ten drsnej barbar válečník, co s chutí poobědvá střeva svých zabitých nepřátel. Neutíkáme před skutečností. Prostě se bavíme.“
  Smích skutečně během celého odpoledne nepolevuje a ani tady v hospodě není hluchá chvilka. Není to humor, který by se dal příliš tlumočit, protože je postaven na bázi drsňáckých proslovů jejich postav, slovních hříček, ironických poznámek a šílených, ale nápaditých vulgarismů a sranda je to skutečně přímo nehorázná.
  Když si po nějaké chvíli uvědomuji, že Drd většina z nich hraje už něco kolem 5 až 10 let, vnucuje se mi otázka, jak je to může ještě bavit. Odovídají mi na to poměrně jednoduše: „Protože je to pořád něco novýho. PJ nás pořád staví před nový situace a nový problémy. Furt řešíme něco jinýho, ale hlavně v tolika lidech je to vždycky sranda. To je na tom právě to nejlepší – že jsou kolem člověka další lidi, se kterýma se může bavit a spolupracovat. Není to počítač, kterej ti nabídne možnost a, b nebo c. Není to ani ten gamebook s tím stejným problémem. Tady stojíte vy jako celá lidská bytost čelící jiné celé lidské bytosti, a to, co ve hře uděláte, je omezené jenom vaší fantazií. Není to únik z reality, je to prostě jenom hra a navíc strašně zábavná.“
  Dopíjím své černé pivo v době, kdy do sebe všichni klátí už druhé a chystají se objednat třetí. Loučím se s nimi v nejlepším, uprostřed veselého smíchu a dobré nálady. Ještě na závěr mi říkají, že si to musím někdy taky zkusit zahrát, a já si říkám, že bych asi opravdu měl. V tomhle přetechnizovaném světě mi to připadá jako velice zajímavá alternativa ke všem počítačovým hrám, mobilním telefonům a e-mailům. Prostě se na pár hodin týdně stát elfem kouzelníkem, milovat se s krásnou elfí princeznou v lese a šlehat blesky po zlých skřetech kácejících stromy ...


Zdroj: uwaga.solnet.cz

Článek zveřejněn se souhlasem autora: David Povolný





Tento článek si můžete přečíst na webu Hry na hrdiny
http://www.hrynahrdiny.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.hrynahrdiny.cz/m-News&file=article&sid=9