Hry na hrdiny .cz

Duše starých dob
Publikováno: Pondělí, 02.05. 2005 - 11:00:00
Téma: Teorie RPG


Cílem tohoto krátkého povídání je ukázat na některých příkladech rozdíly v mentalitě a chování lidí žijících ve světě fantasy (světě řídkého osídlení, rodové společnosti, mýtů a legend) oproti dnešní postmoderně.

Tento článek byl původně publikován na stránkách o fantasy světu Siranie, na kterých naleznete širokou paletu tvorby věnované mytologii, RPG pravidlům, vedení hry nebo fantasy obecně. Návštěvník se může kochat interaktnivní mapou, ponořit se do legend a příběhů nebo si vyjasnit své názory nad úvahami.

Když sleduji americké „historické“ filmy, nebo když se přihodí, že jsem náhodou přítomen u nějakého RPG, které je situováno do blíže nespecifikované minulosti, stává se mi občas, že moje duše obeznámená se zvyky lidí starověku úpí při pohledu na chování některých charakterů. Pevně věřím, že pro věrnou hru posazenou do minulosti není potřeba být vzdělaným historikem, ale člověk by si měl být vědom alespoň určitých (mnohdy i velmi zajímavých) zvyků a postojů minulosti.

Často se totiž stává, že ve filmu nejsou římani či keltové, ale že jsou to jenom američani navlečení do historických kostýmů. Tváří se sice archaicky a barbarsky a mají efektně ušmudlané kožešiny, ale jejich přístup k životu, jejich dialogy a celý jejich život je životem euroameričana 21. století.

Ve chvíli, kdy ve filmu hrdina (zrovna zajatý a deklasovaný na otroka) pokřikuje na svého pána, ve chvíli, kdy dokonce začně mluvit dřív, než mu to pán dovolí, se dopouští těžkého prohřešku proti mravnosti, za kterým by měl následovat trest.

Málokdo si dnes již uvědomuje, jak moc JINÉ byly časy minulosti. Že lidé opravdu trpěli hladem, že jim v zimě byla skutečná zima a že v noci jen slabě poblikávaly louče. My, navyklí na to, že když je zima, tak otočíme ventilem a je teplo, my kteří máme dostatek jídla, kdy se nám zachce, my které nesoudí z prohřešků náš dědeček – představený vesnice, ale anonymní soud, my, kteří nevěříme na strašlivou bohyni Odplatu prostě žijeme jiným životem. A to jak vnitřním, tak vnějším.

Všeobecná velká lidská témata zůstávají víceméně zachována, jen převléknou kabát, ale mnoho drobných detailů denního života, na které již ani nemyslíme, se úplně změnilo. A to je právě to, co určuje charakter časového údobí do něhož posazujeme svoje postavy. Nikoliv kostýmní styl, ale to, co jej utvořilo – duch starých časů.

Nemám dostatečné vzdělání na to, abych provedl nějaké grandiózní shrnutí rozdílů ve zvycích a chápání minulosti a dneška a koneckonců, do takto krátké úvahy bych to ani nevecpal, ale mohu alespoň ukázat na několika případech, které mne trkly, v jakých dimenzích například došlo ke změnám. Kdo si ty případy projde a trochu nad nimi zauvažuje, určitě vymyslí další změny, které vyzařují z jejich povahy.

Kde jsem ke svým poznatkům přišel?

Znám dvě cesty:
  • Jednak čtení vědecké literatury a dokumentů o zvycích minulosti. Knihy jako „Život starých Římanův“ apod. Dále se hodí přímé dokumenty – tj. díla lidí ze starověku. Manuův zákoník, Chammurapiho zákoník, Liviovy dějiny „Ab Urbe condita“ atd.
  • Druhá cesta je hledání zbytků těchto zvyků v dnešní době. Například celý islámský východ je plný archaických zvyků, které tam může člověk vidět naživo, se všemi podrobnostmi, bez filtrace přes písemný záznam.
Ještě než proberu příklady, tak chci upozornit, že jsou to fenomény vzaté z oblasti víceméně mezi starověkou Evropou, Středomořím, Arábií a Indií. Zvyky černých Afričanů a amerických Indiánů bohůmžel neznám dostatečně. Není naprosto účelem následujících povídání tvrdit, že je to jediný možný způsob archaického myšlení, ale je to jen ilustrace, jak asi to mohlo vypadat a jak a jakým způsobem se to vzdalovalo dnešku.

„Rasismus“

Tedy soubor postojů dnes hojně kritizovaný. Dříve nebyl vnímán jako něco nepřirozeného a každý s ním počítal i u druhých lidí. Národy, klany a rody byly pevněji semknuté a tvořily téměř něco jako „organismy“. Každý cizinec z jiného klanu nebo rasy pak působil jako částečka v cizím těle a byl také tak vnímán. Lidé se k němu chovali slušně, ale s odstupem a většinou nemohl do jejich společnosti nějak hlouběji proniknout. Spolu s pěstovaným rasismem přicházelo i trefnější rozlišovnání ras. Podle rysů ve tváři, nebo přízvuku člověk ihned poznal odkud dotyčný přichází. Lidé dobře poznávali míšence a ti měli ve společnosti výrazně nižší status. Existovalo mnoho úžasných vědomostí o lidech a rasách, ale také mnoho pověr a zkazek, které se mezi lidmi šířily a vytvářely pověst určité rasy.

„Genealogie“

Lidé věděli daleko víc o svých předcích. Jejich vědomosti nekončily u dědečků a maximálně pradědečků, ale muž ze slušné rodiny znal dlouhou rodovou linii svých předků až k nějakému legendárnímu předkovi. Souviselo to s tím, že lidé večer nekoukali na televizi, ale poslouchali dědečky, kteří vyprávěli o starých časech a o svých předcích. Historky se někdy monotónně opakovaly, ale každopádně si je dotryčný pevně vepsal do paměti a pak je ke stáru nezapomněl předat i svým potomkům. Rodové nesváry a střety se uchovávaly v paměti samozřejmě také a ty pak měly náležitý efekt na dějinný vývoj. Příklad za všechny budiž fakt, že na vyhnání posledního krále z Říma se výrazně podílel jistý Iunius Brutus. O téměř pět staletí později jeho vzdálený potomek stejného jména (viz slavné „I ty, můj synu!“) se podílel na vraždě Iulia Caesara, muže, který inklinoval k tomu, stát se králem. Nenávist k totalitní moci králů a úcta k republice se v rodě Iuniů Brutů předávala po generace a nakonec přinesla svoje plody.

„Úcta ke ctihodným“

Nešvar se kterým se člověk při hraní RPG setkává neustále. Nedostatek úcty k těm, kteří si ji zaslouží. Tuto vlastnost dnešní postmoderně cynická doba přestává chápat. Je ukázkou dobrého charakteru projevit úctu. Kdo tak nečiní, přivolává na sebe hněv bohů. Dnes je „vtipné“ a „dobré“ chovat se ke svému okolí co nejsprostěji, bez úcty a trpělivosti. Dříve byl žák schopen tři roky za svým mistrem jen mlčky chodit, než ten na něj poprvé promluvil. V dobách minulých nebylo knih a když jich náhodou bylo, tak si v nich většinou negramotní lidé stejně moc nepočetli – proto nebyly nositelkami vědění a informací knihy, ale lidé. Stařešinové, kněží, mudrcové. Vědění nebylo chápáno jen jako abstraktní suma informací, ale jako neoddělitelně spojené s životní moudrostí. Proto dvacetiletý výrostek těžko mohl být objektem úcty, i kdyby byl sebelepším šprtem. Naopak stařec byl uctíván vždy. Už samotná bílá barva jeho vlasů vyvolávala v lidech instinktivní projevy úcty a zdvořilosti. Vždyť kdo se v dobách, kdy byl průměrný věk 40 let dožil stříbrného stáří, ten si zasloužil dobré zacházení a pozornost.

„Čest“

Naprosto klíčové slovo pro minulost. Naprosto prázdné slovo v současnosti. Lidé žijící ve společenstvích měli svou čest. Kdo se prohřešil proti své cti, tak kromě toho že měl velké psychické problémy, nebyl navíc přijímán svou společností. V dřívějších dobách byl svět tvořený lidmi vším. Proto také nejhorší trest ve starověkém Řecku bylo vypovězení z obce. Takový nebožák se už nikdy nestal úplným člověkem. Nebyl nikde doopravdy doma. Všude jen cizinec, na kterého se dívali skrz prsty. Do ničeho nemohl mluvit, což bylo pro (zvláště ukecané) Řeky strašlivé. Co bylo obsahem „cti“? Byla to především spolehlivost a odpovědnost. Slovo muže platí a ani se nemusí přísahat. Kdo jednou své dané slovo nesplní, už se stává pro ostatní nižší bytostí, která dává přednost prospěchu před vlastní ctí. Takový ve společnosti nemá místo. Součástí cti jsou také závazky k předkům, otci, matce, rodu, národu a vládci. Tyto závazky se bez diskuze plní. Vše osobní přichází až po nich. Kdo tak nečiní, není člověkem, ale plazem. Člověk bezectný je psancem, na jehož slova nikdo nedá, kterého nikdo nebere vážně a který je pro ostatní jen postradatelnou krysou. Obecně se dá říci, že čest v mnohém plnila funkci dnešních peněz. Pro mnoho lidí byla smyslem života. Kdo byl proslulý svou ctí, byl vážený a známý.

„Pohostinnost“

Dnes téměř neuvěřitelné, dříve živá skutečnost. Výroky jako „Host do domu, pán do domu“ není třeba brát jako nadsázku, takto to skutečně fungovalo. V staroindických zákonících je psáno: „Hospodář uvítá hosta, umyje mu nohy, nabídne jídlo a pití a baví jej hovorem.“ Dříve nebyly žádné hotely a tak cestovatelé bydleli u hospodářů, kteří to považovali za svou „občanskou“ povinnost. Samozřejmě pohostinnost měla své meze a tak host nesetrvával o mnoho déle, než přes noc. To byla zas jeho povinnost. Tento systém fungoval velmi dlouho a dnes doposud funguje v končinách, kam nedorazila západní civilizace v takové míře. Vzhledem k tomu, že neexistovaly noviny, tak byli právě přespávající poutníci zdrojem informací pro hospodáře i celou vesnici.

„Cesty informací“

Dnes to funguje úplně jinak, než jak to bývalo dříve. Současný člověk ví, že někoho zastřelili v Uruguaji, ale neví, že sousedovi o patro výš umřel syn. Dříve to bývalo přesně opačně. Informace se šířily plynule do všech stran a kdo byl blíže věděl víc. Málokdy bylo nějaké přímé spojení – většinou se lidé dozvídali věci z desáté ruky a už značně zkreslené. Takhle vznikalo mnoho pověstí a mýtů. Lidská duše, která potřebuje slyšet Mýtus, si přibarvila s každým dalším přesunem informace příběh směrem k nějakému archetypálnímu vzorci. Informace zdaleka tedy bývaly daleko více nepřesné. Zato zprávy z okolí byly daleko přesnější. Domy, vesnice ale i menší města fungovala jako organismy, ve kterých se zpráva šířila rychlostí blesku. Všichni se znali, oslovovali se na ulici a rozmlouvali spolu. Až na znepřátelené rody a jiné výjimky neexistovala dnešní ignorance a velkmoěstská uzavřenost. Je iluzí myslet si, že se v takové společnosti něco utajilo. Nic nebylo anonymní, vše neskonale osobní. Nebyla zapisovaná média, bylo živé slovo. Nebyly zapsané zákony, ale paměť a moudrost stařešinů. Kriminalita civilizačního typu (zpronevěra, podvod, krádež..) byla oproti dnešku v zanedbatelné míře.
Někdo by si možná myslel, že věci poněkud idealizuji. Není tomu tak. Pouze hovořím o prostoru, v němž se staré doby jevily lepší. Samozřejmě, pokud bych měl hovořit o technické vyspělosti, úrovni obecného a paměťového vzdělání a mnoha dalších výdobytcích současné společnosti, tak bych musel konstatovat katastrofální stav. Války nebyly tak příšerně světové, ale zase byly celkem pořád. Lidé umírali při lovu, při potyčkách, ženy a děti při porodu.

Celkově to vypadá tak, že jsme pouze vyměnili něco za něco: Technický pokrok má za efekt přemnožení, izolaci, odlidštění. Obecné vzdělání formátuje lidi ve tvárnice. Tělesné bezpečí vyrábí slabochy a churavce. Vnějšková mnohoučenost zabíjí vnitřní bohatost. Prodávané iluze vytlačují opravdovost a přírodu s jejich neočekávaností a moudrostí za dveře.

Možná právě proto někteří z nás utíkají do světů minulosti a hledají tam to, co dnes postrádají. Doufám, že těm, pro které není tento návrat jen pouhá hra na mávání mečem, přispěje toto krátké povídání k tomu, aby se pro ně svět minulosti stal skutečnějším. Některé z rysů, které jsem pojednal mne tak zasáhly, že jsem začal uvažovat o tom, že to nejsou jen nějaké historické reálie, ale že je mám ukryté někde hluboko v sobě a že jen spí. Jsou součástí lidské povahy.





Tento článek si můžete přečíst na webu Hry na hrdiny
http://www.hrynahrdiny.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.hrynahrdiny.cz/m-News&file=article&sid=36