Hry na hrdiny .cz

DrD+, dočkali jsme se...
Publikováno: Pátek, 22.04. 2005 - 00:00:00
Téma: Recenze


Rok se s rokem sešel... Ne ne ne – takhle začíná každá druhá recenze na nové NHL, což je „obyčejná compová hra bez duše“, řekli by někteří. A pomineme-li skutečnost, že DrD+ bez „duše“ zajisté není, tak samotné vydání DrD+ nebylo tak jasné, jako u NHL – donedávna dokonce někteří jedinci považovali Dračí Doupě Plus za mýtus. A já jsem rád, že se u mýtu nezůstalo.

O samotném vývoji „Pluska“ se zde však rozepisovat nebudu, to již za mně učinili jiní, kteří se například na samotném vývoji, na rozdíl ode mne – „obyčejného“ hráče – přímo či nepřímo podíleli. Jen pro jistotu zmíním skutečnost, že DrD+ není další „modul“ pro staré DrD (dále DrDo). Dračí Doupě Plus je totiž úplně nová hra...

A když je nová, co nového nám přinesla? Co se rozhodla Patnáctka darovat lidem?

Dobrodruzi, hrdinové a zbabělci

Povoláních ve hře je šest, příručky (tedy dvoupříručky) pro povolání (dále jsou ještě dvě – Pro Hráče (PPH) a Pro Pána Jeskyně (PPJ)) jsou tři – Čaroděj a Bojovník, Theurg a Zloděj a Hraničář s Knězem. Rozdělení po dvou není jen kvůli tomu, že jedna tlustá kniha je levnější než dvě tenké (aspoň pokud já vím), ale také z jiného důvodu – Čaroděj a Bojovník jsou zde jako archetypy a vybírají si z šesti směrů. Theurg se Zlodějem jsou povolání dovednostní a mají neomezené možnosti volby schopností. A nakonec jsou tu Hraničář a Kněz, povolání role-playingová, pro jejichž hraní musí mezi hráčem a PJ panovat jistá spolupráce – výsledek ale rozhodně stojí za to.

Dobré také je, že každá postava, ať už je to kdokoliv, se může naučit, ve zmírněné formě, to, co umí jiné povolání (alespoň některé schopnosti), a to pomocí obecných dovedností. Například léčit může umět každý, ne jen Hraničář...

PJ, radujte se

Musím tedy pochválit, kromě samotné hry, i příručku pro Pány a Paní jeskyně (Samozřejmě jsem ji nečetl, vyprávěla mi o ní kamarádka matky bratrance mého PJ.). Je zde vskutku úžasně popsaná nejen Tvorba světa, ale i Tvorba samotného dobrodružství, a je tu vše, co si začínající, a možná i pokročilý, PJ může přát. Je zde rozebráno například to, jak svět vlastně vznikal, jak funguje, příručka vám pomůže vytvořit jeho historii a zasadit do něj překrásné a geniální dobrodružství... jiné totiž za pomoci téhle PPJ snad ani udělat nelze (nechytejte mne za slovo, nějaký zručný PJ by byl jistě schopen udělat dlouhé, nudné a otravné dobrodružství).

Jen bestiář je menší než by měl být a vzorové dobrodružství může chvílemi zůstat viset na mrtvém bodě – bestiář bude ale vyřešen tím, že vyjde nový, samostatný bestiář (nejspíše v kroužkové vazbě), kde bude tolik bestií, že se z toho družina... pobestiuje.

Herní mechanismy

Dle mého názoru je, oproti DrDo, Plusko rozhodně realističtější. Samozřejmě, bylo nalezeno dost chyb (trpaslíci přeskakující hradby z místa a podobně), ty však byly hbitě opraveny (doporučuji diskuzní fórum na Lopuchu, tam zjistíte mnohé (za příspěvky se ale podepisujte, třebas i přezdívkou, budou vás mít radši ;)), ačkoliv u hrdinů některé hrdinské výkony zůstávají (ovšem, co by jste čekali od hrdinů, že).

Pokud v rychlosti proletíte PPH (Příručku Pro Hráče), hlavně druhou polovinu, možná se vám postaví... vlasy hrůzou. Nemusíte se však bát – to je jen první dojem. Většina mechanismů ve hře je totiž řešena v podstatě jedinou tabulkou – ostatní jsou od ní odvozeny. A co tedy vlastně působí ten pocit složitosti? Je to skutečnost, že autoři vymysleli pravidla téměř na vše – upozorňují ale, že pokud to není nutné, pokud to váš PJ zvládne vyřešit „z hlavy od oka“, vůbec ta pravidla používat nemusíte. Tato „maličkost“ je velice příjemná, ačkoliv je to maličkost – jistě se najdou i ti, kteří takové upozornění nepotřebují. Některým se však toto „upozornění“ může hodit.

Jediné zádrhely mohou nastat při chápání snad v nejsložitější části pravidel „Poškození“ (alias zraňování) a při používání bojových mechanismů (dokud se vám nedostanou do krve).

Hody kostkou byly pěkně zjednodušeny – již vás nečeká žádné nadhazování a podhazování hodů na kostkách 1k4, 1k8, 1k10, 1k12, 1k20, 1k%... prostě už nepotřebujete sadu kostiček, pro plynulou hru stačí dvě šestistěnky (2k6), se kterými vyřešíte vskutku vše.

Úrovně se zde oproti DrDo trochu mění, nehledě nyní na samotné přidělování zkušeností, které najdete v odstavci o role-playingu. Rozdíl mezi úrovněmi byl v DrDo takový, že měl dotyčný více bodů života – zde se počet bodů života v podstatě nemění, takže pokud potkáte někoho silného, zabijete ho stejně rychle, jako někoho slabého – za předpokladu, že bude svázaný a nebude patřit k těm, co zabíjí pohledem.

A to je hlavní rozdíl mezi úrovněmi – zatímco zloděj na první úrovni je spíše ořezávátko (oproti vyšším úrovním, to se ho musím zastat – v DrDo byl „úplně na nic“), zloděj o tři úrovně výše mu dostane kudlu mezi lopatky rychleji, než se zelenáč zeptá „Kolik je hodin?“.

Jedinou záchranou proti drsným postavám na vysokých úrovních je to, že jich po světě neběhá mnoho (a že většina z nich neotuží po vaší krvi), za což může pomalý postup po úrovních.

A co že je nového se samotným postupováním?

Role-playing – A jsme v hraní o kus dál

Dračí Doupě Plus má ale i něco, co v jiných systémech (D&D, AD&D, GURPS, DrDo, HF...) v podstatě nenajdete – a to neustálé vyzývání k Role-Playingu.

Jednu zásluhu na tom má to, že zatímco u většiny ostatních systému jsou pravidla „jen suchými pravidly“, v DrD+ je vše protkáno úžasným příběhem, který ve vás vzbudí touhu si „to samé“ užít „na vlastní kůži“. A pokud by se našel někdo, kdo odmítá číst texty kurzívou, máme tu samotný systém zkušeností.

Ano, je to tady. Konec tupému vymlacování jeskyní. Konec plačících a v křečích se kroutících Pánů a Paní Jeskyní, k tomu smrkajících do osnovy hlavní zápletky z důvodu, že ústřední CP má hlavu na kůlu, kam ji umístil válečník družinky. Konec je dobám, kdy PJ ve smrtelných křečích mezi jásotem hráčů křičí „Proč já!?“.

Samotný systém postupování a rozdělování zkušeností v Plusku totiž přímo nutí hrát správně svou postavu. Zde totiž nejsou zkušenosti za zabíjení potvor (chápejte jako „nepřítel“) - zde dostáváte zkušenosti za to, jak se vcítíte do role své postavy, za to, že podle pečlivě připraveného charakterníku elegantně zahrajete reakci vámi hýčkané postavy v těžké situaci rozhodnutí...

Konečně se našel někdo, kdo nováčkům řekne, o čem vlastně Hry na Hrdiny jsou.

Tvorba postavy

Sedl jsem si ke stolu a otevřel příručku pro hráče. Našel jsem list, nazvaný charakterník, a otevřel ho – příručku pak zavřel.

Číselně už byla má postava hotova. Vybral jsem si postavu Theurga, teoretika magie.

Nyní však přišel čas mé postavě vdechnout život. Otevřel jsem si sešit na matematiku, nalistoval volnou stránku a podíval se na první otázku...

Velmi pěkná je skutečnost, že se v nám autoři snaží pomoci vytvořit opravdu kompletní postavu. K tomu zde slouží hora otázek ohledně charakteru, historie a dalších vlastností (nikoliv těch číselných) vaší postavy, některé otázky jsou ještě podrobněji rozebrány a vysvětleny v PPH.

Když se vám podaří prokousat se některými, někdy až zákeřnými, otázkami na konec, budete mít vytvořeného nového člověka (elfa, trpaslíka...), připraveného vyrazit do světa.

Tato část tvorby postavy není ani o špetku méně důležitá, než číselná tvorba – nejspíš je ještě důležitější (a také zábavnější), neboť při hraní svého charakteru budete ze začátku často koukat do charakterníku (inspirovaného herním dotazníkem Vukogvazdské družiny, www.vukogvazd.cz), aby jste svou postavu zahráli co nejlépe a nejvěrněji (a dostali horu zkušeností, he he ;)).

Jízda začala aneb Zážitky z prvních sezeních

Vytvořil jsem si Theurga, moci-chtivého, po většinu života zatracovaného, ale štědrého a přátelského, elfího bastarda.

Jako první dobrodružství jsme se rozhodli zahrát si vzorové dobrodružství z PPJ, a to „Po stopách Démona“ (na což jsem se jako Theurg samozřejmě těšil, ačkoliv jsem nic z démonologie neovládal). To nás bohužel trochu zklamalo, ale alespoň jsme si procvičili pravidla a stmelili družinu.

Při hraní jsme používali nápadů z příruček. Zatemnil jsem pokoj, který byl stylově vprostřed podpírán dřevěnými trámy, šikovně rozmístil reproduktory a dle situace jsme pouštěli hudbu. Vzduch byl cítit vonnými tyčinkami, na stole hořel trojramenný svícen, a pak ještě u PJ stála lebka, do které byla též vložena svíčka.

Musím to přiznat, ale první sezení, kdy jsme tyto rady ještě nepoužívalo, stálo, takříkajíc, za starou bačkoru. Ne a ne se vytvořit žádná atmosféra, každou chvíli poznámky mimo hru a různé vtípky. Role-playing žádný – zkušenosti jsme dostali za to, že jsme slíbili, že příště budeme hodní... a také jeden bod za to, že jsme přišli.

Druhé sezení již bylo lepší, skok mezi ním a tím prvním byl rapidní. Používali jsme všechny možné způsoby co nás zrovna napadly, jak navodit atmosféru, chvílemi se to i dařilo. Stále to však občas něco kazilo a my přemýšleli co – odpověď jsme nenašli.

Páté sezení už jsme se vrhli do intrikánského a temného dobrodružství našeho PJ, který si ho připravil opravdu pěkně (Bylo úžasné, když jsme do potemnělého města vcházeli, plamínek svíčky na stole blikotal. PJ řekl „Odbíjí půlnoc“ a jako na povel zněla z „repráků“ tajemná hudba, na jejímž popředí byly slyšet zvony.). Hned na začátku se nám podařilo vlastní hloupostí poštvat si proti sobě dva cechy, naštěstí jsme si ale jeden spřátelily... na nějakou dobu.

Také jsme měli podezření, co kazí atmosféru.

Šesté sezení bylo moc pěkné – jen dvě věci kazily celkový dojem. Naše čtyřčlenná družinka (my + CP) jsme vedli boj s jinou (4 slabší CP)... trvalo to přes hodinu. Začal jsem přemýšlet o vyvinutí simulátoru boje.

Druhou věcí bylo neustálé přerušování hry a všemožné vtípky.

Kvůli druhému důvodu jsme zavedli ještě jednu věc – družinovské regule. Do prázdné knihy se starobylými deskami jsme napsali základní pravidla chování při sezení. Uvedu několik z nich:
  1. Vtípky prohlašuje pouze postava
  2. Hráč hraje svou postavu
  3. Nerušit atmosféru sezení
  4. Neodbočuje se od hry (nevedou se diskuse o Pánovi Prstenů)
  5. O slovo se každý přihlásí
  6. Chování postavy musí být skutečně v souladu s jejím charakterníkem.
  7. PJ má vždy pravdu.
Ačkoliv se pravidla zdají tak jasná, že je zbytečné je psát, není tomu psát. „Co je psáno, to je dáno“ skutečně platí, a naše sezení se několikanásobně zlepšila.

Nyní mám za sebou asi 8 – 9 sezení. První bylo nejhorší, ale jak jsme postupně všemu přicházeli na kloub, zlepšovalo se to. I když už nyní je hra super, tak vím, že je ještě co zlepšovat – a těším se za, řekněme, 10 sezení, kdy se opravdu vžijeme do svých postav (Já sám mám občas problém v tom, že když se nám podaří navodit temnou atmosféru, tak se mi to tak „líbí“, že mám tendenci se usmát – a to kazí (přeci jen, když je někdo svázán v žaláři, tak se od něj nečeká, že se bude smát)).

Poznámky k povoláním

Ještě bych měl několik poznámek k jednotlivým povoláním, hlavně co se týče role-playingu.

Bojovník – Je dělen na šest archetypů, a pěkné na něm je, že každý archetyp má jiný přístup k boji/světu. Zatímco pro Gladiátora je boj zábavou, pro Barbara je to otázka přežití – čili se to odráží i na povaze postavy. Takže vlastně můžete zjistit archetyp bojovníka (pozor, vy jako hráči, ne jako postavy – ty o nějakých „archetypech“ nejspíše nikdy neslyšeli) jen otázkou „Jdeš si zabojovat?“. Zatímco Gladiátor přikývne, tak Barbar může říct „To bych k tomu musel mít důvod – a pak bych tě musel zabít.“

Čaroděj – K tomu nemám žádné speciální poznámky. Co se týče Role-playingu, tak většina z nás zná citáty typu „Čaroděj nikdy nechodí pozdě. Čaroděj chodí, když se mu to hodí.“

Zloděj – Opět žádné zvláštní poznámky. I když... musím pochválit, že cechy jsou velmi pěkné.

Theurg – Toto povolání se řeší na internetu skoro nejvíce. Theurg je obžalován z toho, že je příliš silný – některá jeho kouzla dokáží likvidovat nepřátele opravdu neuvěřitelně. To, že to není zas tak snadné, vysvětlovat nebudu, to snad pochopí každý, kdo si Theurga přečte. Nejvíce hádek jsem prožil kvůli kouzlu, které dá neuvěřitelnou a skoro stoprocentně smrtící ránu – smrtící i pro vyšší úrovně (kouzlo se jmenuje Úder). Já to kouzlo (resp. můj Theurg) mám, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že pro něj nemám využití... Ne proto, že by nebyly žádné boje... ale spíše proto, že je MOC silné... a já nechci pokaždé někoho zabíjet (omráčit, spoutat, okrást, mučit a vydírat je přece mnohem humánnější ;)).

Hraničář – Hraničář je povolání role-playingové – už za tu skutečnost ho musím pochválit ;) Je udělán... no, abych se přiznal, nestudoval jsem ho, jen jsem ho očima prolétl, takže... je udělán... pěkně.

Kněz – Opravdu, ale opravdu dobré povolání, též role-playingové. Četl jsme ho a velmi, velmi se mi líbil. Třeba někdy dostanu příležitost si ho zahrát... rozhodně by za tu zábavu s ním stál. Více neprozradím.

Závěr a Shrnutí

Co bych k DrD+ řekl nakonec? No, zkusím ho shrnout do jedné věty (pozor: Někteří lidé budou mít ke slovům „dobře“, „realistická“ a „vyvážená“ veliké výhrady, na jejich urážky vůči mne (jako že neznám pravidla a že jsem ******, když tohle říkám) nehodlám nijak reagovat – ze své osobní zkušenosti se nedám zviklat):

„DrD+ je velmi dobře provedená, realistická fantasy hra na hrdiny, která vám kromě vyvážených pravidel přináší i spoustu rad, jak umocnit váš zážitek ze hry.“





Tento článek si můžete přečíst na webu Hry na hrdiny
http://www.hrynahrdiny.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.hrynahrdiny.cz/m-News&file=article&sid=33