Hrát sebe, nebo postavu?

Hráči RPG se dělí na dvě skupiny. Jedni hrají sami sebe, jenom přemístěného do jiného světa, ti druzí si vytvoří postavu s úplně jiným charakterem. Co z toho je lepší? Co je správnější? A proč se vůbec lidi takhle rozhodnou?

Článek byl původně publikován na stránkách Westgardu.

Tak se na to mrkneme zblízka. Proč bys třeba hrál sám sebe? Jsou tu na první pohled zřetelné výhody. Charakter postavy přece znáš dokonale. Nemáš problémy s přemýšlením nad tím, jak by se tvá postava zachovala, protože se prostě a jednoduše zachováš tak, jako by ses zachoval sám. Nebo spíš jak si myslíš, že by ses zachoval. Taky tvorba postavy je jednoduchá. Stačí si vymyslet nějakou povídačku o původu a můžeš skočit do hry - ne jako ostatní, kteří se ještě teď zabývají vymýšlením věcí, které má a nemá ráda jejich postava.

Je příjemné zažívat na vlastní kůži dobrodružství, o kterých si předtím člověk jen nechává zdát. Asi lepší, než když máš napětí zprostředkované ještě přes další postavu, která je ale úplně jiná než ty a má proto svoje vlastní pocity. Z první ruky to je prostě jiný, že? Navíc to, že hraješ sám sebe, neznamená, že je tvá postava úplně stejná, jako ty. Pokud hraješ elfa, můžeš být ještě chytřejší a krásnější, jako barbar zase větší chlapák. A když chceš, můžeš mít i trochu lepší charakter. Můžeš hrát sebe a ve vypjatých chvílích projevit hrdinství, i když si jseš skoro jistý, že by ses ty sám radši schoval pod postel. Výhoda RPG je, že jde všechno snáz, než ve skutečném životě. Když se na tebe naštve šéf a půl hodiny na tebe na koberečku huláká - to je hrozná událost v reálném životě, ale když ti o tom GM řekne dvě věty, tak na tom nejsi o nic hůř, než kdyby ti říkal, jaké je právě počasí.

Dobře, zkušený hráč si situaci dovede představit a postavu potom hraje podle toho, ale je snazší se na to vykašlat. :) Takový hráč si dokáže představit, že dvouhodinové prohledávání místnosti ho pořádně znechutí a unaví. Hlavně když to je třeba starší druid.... A hlavně to potom taky dokáže zahrát!

"Fíha, hrát sebe je supr. Proč bych se měl teda snažit vytvářet si nějakej pošahanej charakter, když si můžu hrát bez námahy sám sebe?" No, proto: když hraješ někoho jinýho, nejsi na postavu tak upjatej (já jsem výjimka:)). Když hraješ sám sebe a zabijou tě, tak je to celkem blbý. No a když zabijou někoho jinýho, to se přeci dá snést, ne?

Jiná postava znamená jiný charakter a dohromady to znamená hrozně moc. Můžeš si vymyslet cokoliv, co se hodí do hry. Schází vám ve družině tlustý kněz, který spíš než boha velebí jídlo? A chceš ho hrát? Tak šup tam s ním! Můžeš si tak vytvořit postavy, se kterými se budeš bavit ty i tvoje družina. Což se o hraní sama sebe dá říct jenom těžko. Stačí, když tě znají v našem životě.

Existují osoby, které hrají někoho jiného proto, že si myslí, že když ostatním ukáží víc ze své duše, oni nějak toho využijí. Důvod pro hraní cizího charakteru to je dobrý, ale stejně bych pro jistotu objednal preventivní vyšetření u psychiatra.

Když hraješ sám sebe, je tu jisté nebezpečí, že do hry přeneseš svoje vztahy k ostatním hráčům a budeš je přenášet i do hry jako vztahy mezi postavami. Inu, když hrajou všichni sami sebe, pak to ještě jde, ale jinak to je mooc špatně. Postavy ve hře jsou přece jiné - buď trochu nebo úplně - než jejich hráči. Při hře jiných charakterů to nebezpečí zmenšíš, protože tě míň svádí přenášet do hry svoje pocity. Na druhou stranu, hrát někoho jinýho - úplně jinýho, než jsi ty -, je dvojsečné. Je totiž hodně těžké nepřenášet do postavy trochu své povahy. I když si to ani neuvědomujete, do své postavy promítáte sama sebe. Vy si jenom myslíte, jak se asi tak chová starej trpasličí veterán, takže hrajete sebe, jako byste byli starý trpasličí veterán a i když se snažíte, aby měl úplně jinou osobnost než vy, nikdy se vám to nepovede. Když jsem tvořil Alkaran, myslel jsem si, že je úplně jiná než já a Menion si to o ní myslí doteď. Ale já už pozoruju, že jsem do ní promítnul pár svých vlastností a že mi je mnohem bližší, než kdybych chtěl vytvářet postavu po vzoru sama sebe.

Stejně tak jako vy si myslím, že to je to divný. :-P

Jaký máme závěr?

Nakonec musím říct, že souboj dopadl nerozhodně. Přestože zpočátku nabralo vojsko těch, kteří hrají sebe, sílu a projelo řadami "cizáků" jako nůž máslem, muselo později ustoupit jejich zkonsolidované obraně a když si všichni vylámali meče na zbroji toho druhého, uznali, že asi nemá cenu dál bojovat a zašli do krčmy na pivo. Protože oba tábory mají své slabé i silné stránky a spolu tvoří neporazitelný celek. A záleží jenom na každém, kterou stranu ve vojsku si vybere.

Hry na hrdiny

Hrát sebe, nebo postavu?

Jaký máme závěr?